Vývoj ve světě

Aktualizace

1. března – válka v Libyi
19. března – Írán
24. března – Sýrie

Žijeme v informační společnosti, kde díky internetu a globalizaci médií máme informace z celého světa téměř okamžitě po ruce. Nevýhodou těchto informací je jejich množství. Z toho vyplývá, že se často zaměřujeme na kdejaké detaily, ale ne na základ, který je nejdůležitější. Co se myslí základem? Základ v tomto pojetí znamená pochopit příčinu jednotlivých významných událostí, které ovlivnily, ovlivňují a budou ovlivňovat další vývoj ve světě.

Cenzura informací není minulostí. Cenzura médií se velmi citelně projevuje i ve vyspělých zemích a nevyhýbá se ani Spojeným státům americkým, Velké Británii, Německu, Francii apod. (pro názornost se stačí podívat například na články nazvané Media Manipulation: Are Conflict Photos Staged? a Faking It: How the Media Manipulates the World into War). Rozhodující je, kdo je majitelem daného média. Hlavní zpravodajská média jsou často ve vlastnictví velkých nadnárodních společností, a pokud jimi nejsou řízena, potom většinou podporují politiku aktuálně fungující vlády v dané zemi. Samozřejmě předkládaným informacím neříkají cenzura, ale výběr témat, která jsou pro veřejnost zajímavá. I společensky „nevhodné“ informace, jestliže se již musí zveřejnit, se dají vhodnými způsoby upravit alespoň do neutrální podoby. Velmi zajímavý příspěvek na toto téma přinesl Christoph Hörstel, který byl dopisovatelem německé veřejnoprávní televize ARD. V rozhovoru nazvaném Odešel jsem z ARD = ZDF, protože už jsem dále nechtěl lhát odkrývá zákulisí cenzury informací v televizním vysílání a rovněž poukazuje i na informace, které jsou pro širokou veřejnost většinou těžko dostupné.

Čím více informací máme, tím více jsme jimi zahlceni. Uveďme si jeden krátký příklad. Známe například kolik je listí na určitém stromě, jakou má daný strom hmotnost, jaký má objem, jak je starý, jaký je jeho latinský název, jak je vysoký, jakou barvu má jeho dřevo a kůra, kdy kvete, jaké mrazy snese, kolik vláhy potřebuje, kolik kyslíku vyprodukuje za den apod. Takto můžeme pokračovat od jednoho stromu k druhému. Ale když se nás někdo zeptá, jak je velký les, ve kterém se nacházíme, odpovíme, že na to nemáme informace. Ale zase známe kdejaký detail, ne? Takže pro stromy nevidíme les. Stejně je to i s běžnými informacemi. Víme podrobnosti o všem možném, ale jaké z toho plynou globální souvislosti, na to většinou nemáme uspokojivou odpověď.

V následujícím textu se podíváme pouze na některé významné záležitosti, které mají vliv na globální vývoj a které by měly sloužit k zamyšlení. Odkazy na různé zdroje tedy pouze zastupují hlavní myšlenku, kterou se mnohdy zabývají i tisíce jiných zdrojů. Podrobnosti si v případě zájmu může každý snadno dohledat. Další informace jsou v části nazvané Zprávy a v článku Co nás čeká v roce 2011 a 2012.

Obsah

NATO a iluze bezpečnosti České republiky

Ropa

Bez této suroviny si většina z nás jen těžko dokáže představit fungování naší společnosti. I když zásoby ropy nejsou nevyčerpatelné, hlavní média patřičně zapomínají informovat o zlomu v těžbě ropy, po jehož překročení bude celosvětová produkce ropy trvale klesat. Na tento zlom nejsou mezi odborníky jednotné názory. Jedni si myslí, že k němu dojde za několik let, druzí nevylučují možnost, že se v něm již možná nacházíme, nebo že jsme již za ním. Podle informací v článku EU energy chief: Worldwide oil availability has peaked, z konce roku 2010, to vypadá, že se naše civilizace možná již nachází za vrcholem těžby ropy. Ještě stojí za zmínku, že největší známé zásoby ropy jsou na Blízkém východě.

Často se mluví i o náhradách za ropu, ze kterých by šlo připravit kapalné uhlovodíky. Šlo by to, ale výroba a těžba je dražší, než jak tomu je v případě ropy. Takže vyšší ceny energií by rozhodně nijak neprospívaly hospodářskému „růstu“.

Velmi důležitý poznatek pro porozumění některým souvislostem přinesl v roce 1990 Dick Cheney, když prohlásil: „Whoever controls the flow of Persian Gulf oil has a „stranglehold“ not only on our economy but also on that of most of that of the other nations of the world as well.“, což můžeme přeložit následovně: „Každý, kdo kontroluje tok ropy z Perského zálivu, „svírá hrdlo“ nejen naší ekonomice, ale i ekonomice většiny ostatních států světa.“ Tuto větu najdeme například v článku The Coming War With Iraq: Deciphering the Bush Administration's Motives.

Pro bližší seznámení se s ropnou krizí doporučujeme přečíst alespoň dva následující články Ropný vrchol a Ropa.

Dolar

Po skončení druhé světové války vstoupila v platnost Brettonwoodská dohoda, která zajistila americkému dolaru pozici světové rezervní měny. Spojené státy americké se zavázaly směňovat dolary za zlato, ale díky značnému odčerpávání zlata z amerických bank došlo v roce 1971 ke zrušení této dohody. Následně dva roky probíhala jednání se zeměmi sdruženými v organizaci OPEC a výsledkem byla dohoda o mezinárodním obchodování s ropou výhradně v dolarech. Tak došlo ke vzniku pojmu petrodolary. Tento monopol dolaru byl prolomen koncem roku 2000, kdy Irák začal prodávat ropu za eura (U.N. to let Iraq sell oil for euros, not dollars). Samozřejmě po okupaci Iráku v roce 2003 okamžitě došlo k opětovnému zavedení prodeje jeho ropy za dolary (Petrodollar or Petroeuro? A new source of global conflict).

S ohledem na neustále rostoucí zadlužování Spojených států amerických se mezi některými analytiky již několik let mluví o blížícím se kolapsu dolaru. Jelikož je svět velmi dynamické prostředí, je náročné odhadnout, kdy by k tomuto kolapsu mělo dojít. Náš osobní názor je ten, že k zhroucení dolaru, a tím i americké ekonomiky, dojde pravděpodobně kolem poloviny roku 2012. Předpokládáme, že tyto problémy v poměrně krátké době vyústí v třetí světovou válku. Za pozornost zcela jistě stojí názor Charlese Nennera, bývalého analytika banky Goldmann-Sachs, který je zřejmý již z názvu článku Bývalý analytik banky Goldman-Sachs: Velká válka započne na konci roku 2012.

11. září 2001

Jistě si každý z nás velmi dobře vzpomíná na tento den. Vybaví se nám hroutící se Dvojčata a poškozený Pentagon. Již se ale příliš neví o zajímavém kolapsu budovy číslo 7. Už v prvních dnech po útoku se v médiích začaly objevovat informace, které v některých ohledech ukazovaly teroristy jako naprosté amatéry. Zároveň se začaly vyskytovat první logické trhliny v předložených důkazech. Tak započalo několikaleté bádání, do kterého se pustili někteří vědci, analytici i běžní civilisté, kdy se sháněly nejrůznější fotografie, výpovědi svědků a další podklady, které by umožnily hlubší analýzu těchto událostí. Přibližně od roku 2005 se začaly častěji objevovat různé studie a knihy zpochybňující věrohodnost oficiální verze. Na veřejnost se prostřednictvím DVD a internetu dostalo i několik filmů, které se věnovaly neoficiální verzi. Čím více studií a filmů bylo na světě, tím rychleji se začal celý výzkum rozrůstat. Mezi předními odborníky dlouhodobě zpochybňujícími oficiální verzi si zmíníme alespoň profesora fyziky Stevna Jonese, profesora Raye Griffina a architekta Richarda Gage.

Pro základní přehled je dostačující shrnutí neoficiální verze, které obsahuje celou řadu odkazů na různou literaturu a videa. Rozhodně by byla škoda nezmínit web http://911.yweb.sk/, kde je možné zhlédnout celou řadu velmi zajímavých filmů s českými titulky, které těžko někdy uvidíme v televizním vysílání.

Téměř neznámý je výzkum doktora Neala Krawetze (http://www.hackerfactor.com), který se zabývá digitální analýzou obrazu, soudní analýzou digitálních dat, vypracováváním profilu osob na základě rozboru jejich textu a počítačovou bezpečností. Na svých stránkách mimo jiné podrobně rozebírá i manipulaci při tvorbě některých videí a fotografií několika členů al-Káidy – více informací v prezentaci A Picture's Worth: Digital Image Analysis and Forensics (35 MB).

Velice tvrdý úder zasadil oficiální verzi mezinárodní výzkumný tým devíti vědců, kteří 18 měsíců připravovali odbornou studii o nezreagovaném nanotermitu nalezeném v prachu ze zřícených budov Světového obchodního centra. Nanotermit může být použit buď jako výbušnina, nebo jako zápalná látka. Jejich odborná studie, nazvaná Active Thermitic Material Discovered in Dust from the 911 WTC Catastrophe (10 MB), vyšla v dubnu 2009. Zcela jistě stojí za pozornost reportáž dánské televize TV2 s profesorem Nielsem Harritem, jedním z autorů této studie. Toto 10minutové video je s českými titulky. Velmi přínosná je podrobnější přednáška profesora Harrita, která je v angličtině a trvá 102 minuty. Je zajímavé, že zastánci oficiální verze událostí 11. září 2001 dosud nepředložili žádnou odbornou oponentní studii, která by se snažila věrohodnost této analýzy zpochybnit. Místo vědeckého přístupu zatím o nanotermitu zarytě mlčí, a to se raději ani nezmiňujeme o policejním vyšetřování, které by se mělo tohoto důkazu okamžitě chytit a rozjet hledání skutečných viníků.

Výzkum událostí z 11. září 2001 postupuje rychle kupředu. Zmíníme si alespoň 15minutové video s názvem Architects & Engineers: Solving the Mystery of WTC 7, které v srpnu 2011 zveřejnili Architekti a inženýři za pravdu o 11. září. Video je v angličtině a jsou v něm shrnuty poznatky řady odborníků ohledně příčin pádu budovy číslo 7.

Zastánci neoficiální verze událostí žádají obnovení vyšetřování 11. září 2001. Žádají nezávislé vyšetřování, pokud možno s mezinárodní účastí.

Mediálně známou podobu této události zná snad každý, ale pro úplnost si uvedeme i stručné shrnutí oficiální verze.

Zcela nepochybně ještě stojí za zmínku, že dne 11. září 2010 slovenská veřejnoprávní televize v hlavním zpravodajství zveřejnila informace o obou verzích událostí z 11. září 2001, kde u neoficiální verze poukázala na přítomnost zbytků výbušnin v prachu z Dvojčat, pětimetrovou díru v Pentagonu po nárazu letadla širokého 38 m, zarážející pád Dvojčat a další podrobnosti. Reportáž o 11. září 2001 trvá necelé 4 minuty a má 51 MB.

Válka v Afghánistánu

Necelý měsíc po 11. září 2001 začal útok na Afghánistán. Mělo jít o potrestání viníků (Usámy bin Ládina a al-Káidy) údajně odpovědných za útoky z 11. září 2001. Zajímavé je, že útok na Afghánistán se měl plánovat měsíce před 11. zářím 2001. Podrobnosti o tom přináší například článek BBC z 18. září 2001 – US 'planned attack on Taleban'.

Když se podíváme na seznam nejhledanějších teroristů světa na stránkách FBI, u Usámy bin Ládina nenajdeme žádné výslovné informace o jeho napojení na 11. září 2001, ke kterému se mimochodem nikdy nepřiznal. Takže před útokem na Afghánistán důkazy proti němu existovaly a pak už ne. Nicméně jeho údajná smrt na počátku května 2011 vyvolává více otázek než odpovědí. Jsme toho názoru, že Usáma bin Ládin je mrtvý již pěknou řadu let a že jeho údajné zabití bylo pouze jakési divadlo pro veřejnost, i když například Barack Husajn Obama, nositel Nobelovy ceny „míru“, tvrdil a tvrdí něco jiného.

Chronologii jednotlivých událostí války v Afghánistánu se můžeme dočíst například v článku War in Afghanistan (2001–present).

Oficiálním důvodem k napadení Afghánistánu mělo tedy být 11. září 2001. Ovšem pokud se podíváme trochu do historie, najdeme tam zajímavé souvislosti mezi touto válkou a zásobami ropy a plynu v oblasti Kaspického moře. Více se o tom dočteme například v článku Afghanistan, the CIA, bin Laden, and the Taliban. Nicméně je tu ještě jedna zajímavost, a to velké zásoby nerostných surovin. Oficiální zprávy z června 2010 nám říkají, že se týmu amerických geologů podařilo objevit dříve neznámá naleziště minerálů, jejichž hodnota se odhaduje na několik bilionů dolarů (Afghans say US team found huge potential mineral wealth a Afghan mineral deposits worth $3tn, says mining official). Otázkou je, proč nám oficiální média neřekla, že se o těchto zásobách ví již přes 30 let. Více se o tom dočteme například v článku "The War is Worth Waging": Afghanistan's Vast Reserves of Minerals and Natural Gas : the War on Afghanistan is a Profit driven "Resource War". Pokud vezmeme v potaz, že Čína pokrývá přibližně 95 % celosvětové nabídky minerálů vzácných zemin (China Is Said to Resume Shipping Rare Earth Minerals), potom se zásoby nerostných surovin v Afghánistánu jeví pro USA jako velice důležité.

Válka v Iráku

Po Afghánistánu došla řada i na Irák. Důvodem byla údajná existence zbraní hromadného ničení na jeho území. Britové nezůstávali za Američany v obviňování Iráku z držení zbraní hromadného ničení nijak pozadu. V září 2002 vydali studii nazvanou Iraq's Weapons of Mass Destruction, kde se mimo jiné hrozilo tím, že Irák je schopen nasadit některé chemické a biologické zbraně do 45 minut od vydání rozkazu k jejich použití. Nakonec byl 20. března 2003 zahájen masakr Iráku s názvem Irácká svoboda. Nejenže tato válka neměla mandát OSN, ale ani se nenašly žádné důkazy o přítomnosti zbraní hromadného ničení, tj. byla nelegitimní – viz článek Válka a mír v době boje proti globálnímu terorismu.

Počty mrtvých iráckých civilistů od počátku války pravděpodobně přesahují číslo 600 000. Některé údaje ukazují i na více než 1 000 000 mrtvých. Více například v článku Okupace Iráku: Přes milion mrtvých. Nepochybně by většina Iráčanů ráda vyměnila americkou demokracii za totalitu Saddáma Husajna. Žili by jejich příbuzní a nemuseli by se každý den bát o svoje životy.

Irácké prokázané ropné rezervy činí přibližně 10 % celosvětových zásob. Když v roce 1990 provedl invazi do Kuvajtu, dostal tak pod kontrolu celkem 20 % světových ropných rezerv. To bylo samozřejmě nepřijatelné a v roce 1991 se rychle šlo na „pomoc“ Kuvajtu. Více se o těchto záležitostech a o prohlášeních některých amerických politiků o ropě na Blízkém východě dovíme z článku Blood and Oil. Zde se dočteme i o prohlášení Jimmyho Cartera z roku 1980, kde stojí: „… An attempt by any outside force to gain control of the Persian Gulf region will be regarded as an assault on the vital interests of the United States of America. And such an assault will be repelled by any means necessary, including military force.“ Český překlad je: „… Pokud se nějaká cizí síla pokusí získat kontrolu nad oblastí Perského zálivu, bude to považováno za útok na životní zájmy Spojených států amerických. Takový útok bude odražen všemi dostupnými prostředky, zahrnujícími i vojenskou sílu.“

Již jsme se zmínili i o obchodování irácké ropy za eura v letech 2000–2003. Tím akorát Irák přilil olej do ohně.

7. července 2005

Británie, jako vzorný spojenec Spojených států amerických, se v létě 2005 stala terčem teroristického útoku, při kterém byl v ranní špičce zasažen Londýn. Podobně jako u 11. září 2001 i u 7. července 2005 existuje neoficiální i oficiální verze událostí. K této akci můžeme podotknout, že některými vojensko-politickými analytiky byla již po několika dnech vnímána jako vnitřní práce. Více informací najdeme například ve filmu London 7/7: Seeds of Deconstruction. Rovněž doporučujeme zhlédnout krátkou reportáž When the Criminals Control the Cameras.

Finanční krize

Přibližně od roku 2000 bylo jasné, že je pouze otázkou několika let, než se svět dostane do neřešitelných finančních a hospodářských problémů. Rostoucí počet slučování velkých společností byl neklamnou známkou toho, že něco není v pořádku. Pokud by vše bylo v pohodě a nebyl by problém s odbytem, potom by k těmto krokům nebyl velký důvod. Problém rostoucí nasycenosti trhů začal nabývat na významu. Rok 2008 se ukázal jako průlomový. Žití na dluh začalo ukazovat své stinné stránky. Vlády jednotlivých zemí začaly uvolňovat velké finanční částky na zmírnění dopadů této krize. Tímto krokem se ale problém podařilo pouze trochu odložit, ale ne vyřešit.

Když se trochu zamyslíme nad velkou nasyceností trhů, potom si snadno uvědomíme, že cena mnoha výrobků a služeb stále klesá. To je dobré pouze pro spotřebitele. Pokud jde o výrobce, tak ti díky menším tržbám mají stále méně finančních prostředků na inovace a k tomu se většinou potýkají s velkou konkurencí, která má díky globalizaci často mezinárodní povahu. A mnoho výrobků má již takové parametry, že je není nutné obměňovat tak často jako v minulých letech. Dalším důvodem je neochota se jakkoli omezovat, která vede k dalšímu zadlužování nejen jednotlivců nebo firem, ale i států.

Velkou roli v této krizi sehrávají i politici. Aby si získali přízeň voličů ve volbách, a tím pádem nezřídka i slušný zdroj příjmů z nejrůznějších zdrojů, odhlasovali a často stále předkládají nejrůznější návrhy, které mají lidem a některým společnostem přinést nezanedbatelný finanční prospěch. Tyto nejrůznější výhody se v drtivé většině případů financují na úkor dalšího zadlužení dané země. Takže často díky soukromým zájmům mnohých politiků se do propasti řítí jedna země za druhou. Většina států si tedy žije nad poměry, tj. jejich veřejné příjmy jsou menší než jejich veřejné výdaje. Podpora ekonomiky prostřednictvím dalšího zadlužování byla rozumná v dobách, kdy nebyly tak nasycené trhy a docházelo k růstu ekonomiky.

Světový finanční kolaps již zřejmě nelze zastavit, ale pouze oddálit. Z oficiálních míst nám budou do poslední chvíle tvrdit, že vše je v nejlepším pořádku, protože jedině tak dokážou donutit lidi k placení daní a k bezhlavému utrácení.

Je dobré dívat se na svět globálně. Problémy dolaru, eura, nasycenost trhů a velké zadlužení mohou velmi rychle stáhnout do propasti celý svět. Do toho se promítá i rychle rostoucí politické napětí v celé řadě oblastí. Lze očekávat, že by finanční, ekonomické a politické problémy mohly poměrně rychle přerůst do vojenských řešení. Mnoho zemí by se mohlo potýkat s přídělovým systémem a mohlo by pak být náročné koupit vše, co potřebujeme nebo můžeme potřebovat. Optimismus už není na místě.

Více informací nalezneme v části nazvané Zprávy a v článku Co nás čeká v roce 2011 a 2012.

Válka v Libyi

V roce 1969 došlo v Libyi ke svržení tamější vlády a do čela státu se dostal Muammar Kaddáfí. Tento muž dokázal za svých 42 let vlády vybudovat z chudé africké země „Švýcarsko“ Afriky. Zasloužil se především o velký vzestup gramotnosti, dosažení vysokého průměrného věku obyvatelstva, který je vyšší než ve většině západních zemí, a také o velmi nízký veřejný dluh. O tak nízkém zadlužení si téměř všechny země světa mohly jen nechat zdát. Ženy za jeho vlády získaly řadu práv. Mohly cestovat, řídit auto, požádat o rozvod, zakládat různá sdružení apod. (How Gaddafi improved the situation of the Libyan women). Ženy v ostatních muslimských státech jim mohly jen tiše závidět. I když diktátor Kaddáfí nebyl žádný svatoušek, přesto se většina lidí měla za jeho vlády poměrně dobře, což se rozhodně nedá říct o současné Libyi. Nicméně pod jeho vedením měla Libye na svědomí i několik teroristických útoků proti Západu.

Je vhodné podotknout, že Muammar Kaddáfí se v poslední době zabýval myšlenkou zavedení zlatého dináru. Zlatý dinár měl dobré vyhlídky stát se novou měnou v severní Africe a možná i v některých zemích na Blízkém východě. Plukovník Kaddáfí měl navíc v plánu použít tento zlatý dinár pro obchodování s ropou (více informací je například v článku Analyst Adrian Salbuchi explains what he reckon is going on in Libya). Za předpokladu, že by dotáhl tento záměr do konce, by mohl výrazně uškodit zejména americkému dolaru a euru.

Pokud jde o libyjské zásoby ropy, tak ty se v celosvětovém měřítku řadí na deváté místo. Tato ropa obsahuje malé množství síry, takže náklady na její zpracování jsou oproti ropě s vysokým obsahem síry nízké. Rafinériemi je tedy velmi žádaná, neboť ji mohou snadno zpracovávat. Naprostá většina libyjské ropy proudí do Evropy. Jestliže si největší evropské dovozce libyjské ropy seřadíme sestupně podle objemu dovozu této suroviny, dostaneme následující seznam: Itálie, Francie, Německo, Španělsko a Velká Británie (Facts on Libya: oil and gas (IEA 21 February 2011)).

Když v prosinci 2010 začaly protivládní demonstrace v Tunisku, svitla Západu naděje, že by třeba nějakou náhodou mohlo dojít k rozšíření nepokojů i do Libye, která na rozdíl od většiny muslimských zemí byla sama sebou, tj. nebyla pod vlivem Západu. V polovině ledna 2011 padla tuniská vláda a podobné protesty proti vládnoucím režimům se rozhořely v mnoha zemích severní Afriky a Blízkého východu. Těmto událostem se začalo říkat arabské jaro. Oproti nepokojům v Tunisku nebo Egyptu se situace v Libyi zcela zásadně lišila. Odpůrci režimu od samého počátku neusilovali o státní převrat pokojnými protesty, ale s pomocí zbraní (Insurrection and Military Intervention: The US-NATO Attempted Coup d Etat in Libya?).

Podobně jako v případě Jugoslávie nebo Iráku se i proti libyjskému režimu rozpoutala rozsáhlá dezinformační kampaň, jejímž účelem bylo ospravedlnit vojenský zásah (Libya in the Cross-Hairs of a “Humanitarian War”: A “No-Fly Zone” is Equivalent to an Act of War). Nakonec se Západu podařilo prosadit tzv. „bezletovou zónu“, což v praxi znamenalo nevybíravé bombardování vojenských a mnohdy i civilních cílů (Make No Mistake: NATO committed War Crimes in Libya, Libya: NATO Continues to Bomb Civilian Targets : Global Research reports from Tripoli a The Truth Behind the US/NATO War on Libya). Kromě vznešeného označení „bezletová zóna“ se pro masivní bombardování často používaly i výrazy jako „humanitární zásah“, „humanitární bombardování“ a „ochrana civilistů“.

Asi nikoho nepřekvapí, že od počátku povstání, a možná již před ním, některé západní země podporovaly dodávkami zbraní libyjskou opozici. Opoziční bojovníci byli především západními politiky a západními médii často označováni jako bojovníci za svobodu. Když se ale podrobněji podíváme na jednu odnož rebelů, setkáme se s názvem skupiny Libyjská islámská bojující skupina (Libyan Islamic Fighting Group nebo též Al-Jama'a al-Islamiyyah al-Muqatilah bi-Libya). Tato skupina je vedena jako teroristická organizace (Current List of Designated Foreign Terrorist Organizations) a v únoru 2011 se přejmenovala na Islámské hnutí pro změnu (Islamic Movement for Change). Podrobnější informace jsou například v článcích The Libyan Islamic Fighting Group – from al-Qaida to the Arab spring, “Our Man in Tripoli”: US-NATO Sponsored Islamic Terrorists Integrate Libya's Pro-Democracy Opposition a The “Liberation” of Libya: NATO Special Forces and Al Qaeda Join Hands : “Former Terrorists” Join the “Pro-democracy” Bandwagon. Z uvedených informací vyplývá, že boj s tzv. terorismem postrádá smysl, když se někdy s teroristy bojuje a jindy se s nimi navazuje čilá spolupráce spojená s jejich vyzbrojováním. Jestli ty západní státy, které spolupracovaly nebo spolupracují s teroristy, patří mezi demokratické nebo teroristické, to ať si každý posoudí sám.

Nebylo těžké odhadnout, jak skončí Kaddáfí. Jeho kolona opouštějící město Sirta byla 20. října 2011 napadena americkým bezpilotním letounem a francouzským letadlem (The Assassination of Gaddafi a Putin dubs McCain 'nuts', says US drones, commandos killed Gaddafi). Zraněný plukovník Kaddáfí byl následně bez řádného soudního procesu brutálně zavražděn (Killing a POW? Gaddafi's last moments (VIDEO)).

Zcela jistě stojí za pozornost, že v západních zemích měla Libye kolem 100 miliard dolarů (Destroying a Country's Standard of Living: What Libya Had Achieved, What has been Destroyed). Tento majetek byl Západem samozřejmě „zabaven“ a údajně by měl být postupně použit hlavně na poválečnou obnovu zničené Libye. Dá se očekávat, že podobně jako v Iráku zakázky na tuto poválečnou obnovu získají hlavně americké a některé západoevropské firmy, zejména britské a francouzské. V článku Co nás čeká v roce 2011 a 2012 jsme se seznámili s principem tvorby peněz. Pokud by tedy třeba jenom polovina těchto peněz, tj. 50 miliard dolarů, byla použita na zaplacení zmiňovaným západním firmám za dodávku jejich zboží a služeb, potom by se nabídka peněz v zemích, ve kterých mají tyto firmy sídlo, mohla zvýšit o hodnotu odpovídající několika stům miliard dolarů. V době světové finanční a ekonomické krize tento obnos tedy není zanedbatelný.

Co se získalo obsazením Libye? Západ získal kontrolu nad libyjskou ropou, plynem a nad dalším vývojem této země, Rusko přišlo o významného odběratele svých zbraní a zároveň ztratilo část vlivu ve Středomoří, Čína přišla hlavně o jednoho dodavatele ropy a také o spojence a libyjský lid konečně získal demokracii (z podobné demokracie se například irácký lid od roku 2003 ještě nevzpamatoval).

Vypadá to, že Západ šíří svoje pojetí demokracie jen do těch zemí, které mají například ropu, plyn, nerostné suroviny apod. Přitom především v některých velmi chudých afrických státech velmi často dochází ke skutečným masakrům civilního obyvatelstva, ale Západu to očividně moc nevadí.

Sýrie

Mezi Sýrií a Íránem je pevné vojenské spojenectví. Pokud by byl jeden z těchto států napaden, druhý by mu šel na pomoc. Trnem v oku je Západu a Izraeli i syrský přístav Tartus, kde mají Rusové vojenskou námořní základnu, která jim umožňuje okamžitý přístup do Středozemního moře. Pokud by v Sýrii byla nastolena prozápadní vláda, Rusko by pravděpodobně rychle přišlo nejen o tuto strategickou základnu, ale i o značnou část svého vlivu na Blízkém východě a zároveň by NATO zase více utáhlo smyčku kolem Ruské federace. Jelikož zejména Spojené státy a Izrael se již řadu let připravují k útoku na Írán, pád syrského režimu by se jim nyní velmi hodil, a to pokud možno ještě před útokem na Írán. Izolovaný Írán by byl snadnější cíl a Izrael by neriskoval těžké ztráty z války se Sýrií a případně i s Libanonem.

Podle informací z hlavních zpravodajských médií se v březnu 2011 měla do Sýrie rozšířit vlna prodemokratického protestního hnutí známého jako arabské jaro. Lidé se údajně účastnili masových shromáždění proti syrské vládě a syrské ozbrojené složky měly krvavě potlačovat demonstranty. Pokud se ale na situaci podíváme z jiného úhlu, objevíme v předkládaných informacích značné nepřesnosti. Shromáždění proti vládnoucímu režimu probíhala, ale o nějakých velkých masových akcích nemohla být řeč. Mnohem více lidí se totiž scházelo na podporu Bašára al-Asada. Při jedné takové akci na podporu prezidenta Asada se mělo v Damašku, syrském hlavním městě, sejít až milion lidí (1 million Syrians support Assad in Damascus). Bohužel se často stávalo, že se mezi pokojné demonstranty vmísili ozbrojenci, kteří stříleli hlavně po vojácích a policistech (SYRIA: Who is Behind The Protest Movement? Fabricating a Pretext for a US-NATO “Humanitarian Intervention”). Výsledkem byl nejen značný počet mrtvých a zraněných civilistů, ale i příslušníků ozbrojených složek.

Informace o počtech mrtvých civilistů pocházejí hlavně od syrské opozice, takže je problém tato čísla ověřit (China's stance on Syria – 'a matter of principle'). Oficiální údaje uvádějí, že během ročního boje v Sýrii zemřelo údajně více než 7 500 civilistů a přes 2 000 policistů a vojáků (Syrian Arab Republic : Situation report # 1).

Z vysokého počtu mrtvých syrských policistů a vojáku ihned poznáme, že státní ozbrojené složky se rozhodně nesetkaly s nějakými pokojnými demonstranty. Tito policisté a vojáci byli zabiti velmi dobře organizovanými a vybavenými ozbrojenými skupinami napojenými na syrskou opozici (Lavrov: Syria is Confronting Armed Gangs, al-Qaeda Members that Commited Horrible Crimes, The Al Qaeda Insurgency in Syria: Recruiting Jihadists to Wage NATO's “Humanitarian Wars” : PART III a The “Free Syria Army”: Placard-Waving Protesters are actually Machine Gun-Wielding Terrorists). Například už jen samotný obrázek v článku US and allies 'considering plans' for military aid to Syrian rebels nám umožní udělat si docela slušnou představu o lidech, kteří tvoří hlavní část syrské opozice. V tomto článku se dočteme i o podpoře syrských rebelů, a to hned několika státy. Jednalo se například o podporu v podobě dodávek satelitních telefonů, protitankových střel a přístrojů na noční vidění. O financování a vyzbrojování syrské opozice se více dovíme například z článků US Funding Syrian Opposition, US secretly funded Syrian opposition, Syria: Clinton Admits US On Same Side As Al Qaeda To Destabilise Assad Government, US, Israel involved in illegal arms supplies to Syria, Foreign Powers Behind Syria Unrest a “Financing of Terrorism” in Syria Must Stop. Z těchto informací vyplývá, že mnohé západní státy, Izrael a některé arabské země se vměšují do vnitřních záležitostí suverénního státu a pokoušejí se vytvořit vhodné podmínky pro státní převrat nebo pro vojenský zásah a neváhají přitom podporovat i teroristy. Mezinárodní právo veřejné těmto „demokratickým“ zemím očividně mnoho neříká.

Dost problematické bylo pro syrskou armádu dobývání města Homs. Když se to nakonec syrské armádě podařilo, vynořily se zajímavé skutečnosti. Mělo dojít k zadržení asi 120 francouzských vojáků (BREAKING NEWS – 120 French Troops Captured In Syria a Syrian govt troops capture Frenchmen in Homs). Hlavně z tohoto města přicházely informace o údajných masakrech civilního obyvatelstva příslušníky syrské armády. Nicméně existují i protichůdné informace, které tvrdí, že opozice stála za vyvražděním mnoha civilistů včetně žen a dětí, aby tak očernila syrský režim (SYRIA:Terrorist Groups Committed Atrocious Massacre in Homs to Elicit International Support against Syrian Government).

Na dobytých územích syrská armáda zajistila různé typy zbraní a výbavy. Jednalo se například o protitankové střely, přístroje na noční vidění, odstřelovací pušky, miny, granáty, komunikační prostředky, samopaly, … Často se jednalo o zbraně americké, evropské a izraelské výroby. Podrobnosti jsou v článcích Syrian army seizes multiple arms depots from rebels a Report: Mossad, CIA And Blackwater Operate In Syria. Mnohé z těchto špičkových zbraní a výbavy přitom nemá ani syrská armáda.

Západ se na půdě OSN pokoušel proti Sýrii použít podobný postup jako proti Libyi. Tyto rezoluce ale byly Ruskem a Čínou okamžitě zamítnuty (Russia, China Veto UN Resolution on Syria). Rusko a Čína také varovaly před napadením Sýrie. Podrobnější informace jsou například v článcích Russia, China warn against foreign intervention in Syria a Putin Condemns Syria Violence but Warns against Interference.

Pojďme se nyní na situaci v Sýrii podívat trochu z jiného pohledu. Představme si, že by několik tisíc dobře ozbrojených lidí obsadilo v České republice několik velkých měst jako například Prahu, Brno, Ostravu, Liberec apod. Jejich cílem by bylo donutit vládu, aby odstoupila. Zároveň by tito bojovníci za svobodu, demokracii a lidská práva pro dosažení svých cílů postříleli přes 2 000 vojáků a policistů a i řadu civilistů. Ke své „práci“ by mnozí členové této opozice využívali ze zahraničí zaslané odstřelovací pušky, přístroje na noční vidění, minomety, samopaly, granáty, miny, … Rovněž by ve svých řadách měli i zahraniční žoldáky a civilní obyvatelstvo by často brali jako rukojmí. Kdybychom byli civilisté, byli bychom za takových okolností nakloněni těmto teroristům? Líbilo by se nám jejich chování? Většině z nás zřejmě ne. A co by udělal stát? Určitě by do ulic poslal armádu, aby tyto teroristy dostal před soud kvůli pokusu o státní převrat a celé řadě dalších trestných činů. Co by v takovém případě udělala například demokratická Amerika? Nebo Francie či Německo? I v těchto zemích by krev tekla potokem.

Írán

Z Íránu se již nějakou dobu dělá další hrozba pro svět. Je to v podobné rovině jako před válkou v Iráku, kdy byly předkládány vykonstruované „důkazy“ o existenci zbraní hromadného ničení na jeho území. Tenkrát to byly lži a na základě lží zemřelo možná přes milion lidí. A teď ti samí nebo podobní „experti“ a zpravodajské služby mluví o „důkazech“, že se Írán snaží získat jadernou zbraň.

Smutné je, že „demokratické“ státy používají dvojí metr. Nikdo netlačí na Izrael, aby se vzdal svých 250–300 jaderných zbraní. Izrael cíleně likviduje jakýkoli zárodek odporu a neváhá bez mandátu OSN napadat (podobně jako některé jiné země) suverénní státy, což je jednoznačné porušení mezinárodního práva, a to se nemluví o útocích na civilní cíle a použití bílého fosforu proti civilistům (pro velmi hrubý přehled si uvedeme útok na Irák v roce 1981 – Operace Opera, útok na civilní cíle v Libanonu (2006) – Amnesty International obvinila Izrael z válečných zločinů, útok na Sýrii (2007) – Why did Israel attack Syria? a použití bílého fosforu proti Palestincům (2009) – Israel accused of war crimes over phosphorus use). Zřejmě nikdy na Izrael za jeho zločiny nebudou uvaleny žádné sankce. Jeho jaderné zbraně znamenají hrozbu pro celý Blízký východ, a tím i pro celý svět. Pokud chceme bezjaderný Blízký východ, měli bychom začít s Izraelem.

Írán má pod kontrolou přibližně 10 % celosvětových zásob ropy (List of countries by proven oil reserves) a druhé největší zásoby zemního plynu na světě – kolem 16 % (List of countries by natural gas proven reserves). Hrozbu pro Spojené státy americké představuje jeho ropná burza otevřená po řadě problémů v roce 2008 (Íránská ropná burza) a orientace na Čínu a Indii (Iran’s major oil customers, energy partners). V čem představuje ropná burza nebezpečí pro dolar? Na této burze se neobchoduje v dolarech, a tím se podkopává stabilita dolaru.

Údajným důvodem pro budování amerického systému protiraketové obrany mají být hlavně íránské balistické rakety. Současné a ani nově vyvinuté íránské balistické rakety by přitom ani za 10 let neměly představovat žádnou hrozbu pro Spojené státy americké. Pokud by Írán opravdu chtěl zaútočit na USA, potom by mohl celý nákladný americký systém protiraketové obrany obejít velmi jednoduchým způsobem. K tomu by mu stačilo využít například novou ruskou „hračku“, kterou tvoří 12m přepravní kontejner, v němž jsou ukryté řízené střely s plochou dráhou letu včetně odpalovacího zařízení – Russian company unveils 'bomb in a box' cruise missile system. S tímto skrytým moderním raketovým systémem není problém zaútočit na nějaký americký přístav z nákladní lodi, na jejíž palubě by byly rozmístěny přepravní kontejnery, již ze vzdálenosti 270 km od amerického pobřeží. Takže americký systém protivzdušné obrany za stovky miliard dolarů se dá účinně obejít za několik desítek milionů dolarů. Otázkou tedy je, proti komu je vlastně tento americký systém namířen. Proti Íránu to očividně není.

Je vhodné podívat se na mapu světa a najít si na ní Kaspické moře, Irák, Írán, Afghánistán, Perský záliv a země Šanghajského paktu (Rusko, Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán). To nám řekne mnohem více než pouhá slova. Tak snadno zjistíme, proč je Írán tak důležitý. Obsazení Íránu by vedlo nejen k ovládnutí značných zásob ropy a zemního plynu, ale i k přímému propojení Iráku a Afghánistánu. Tím by NATO získalo vliv poblíž téměř celé jižní hranice Ruské federace.

Než se začneme zabývat přípravami k útoku na Írán, je dobré si uvědomit, že to není žádný malý stát. Írán se v celosvětovém měřítku svojí rozlohou řadí na 18. místo. Pro názornost můžeme říct, že jeho velikost se přibližně rovná celkové rozloze Německa, Polska, České republiky, Slovenska, Rakouska, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Slovinska a Itálie. Je také přibližně 3,8× větší než Irák a 2,5× větší než Afghánistán (The World Factbook).

Přípravy k útoku na Írán jsou v plném proudu (U.S.-NATO-Gulf Cooperation Council Military Buildup Against Iran a US to reinforce naval presence in Persian Gulf). Oficiálním důvodem má být jeho údajná snaha vyrobit jadernou zbraň. Dosud ale nebyly nikým předloženy žádné důkazy o této údajné činnosti (VIDEO – Middle-East Tensions: 300 Nukes in Israel yet “Iran is the threat” a The Mysterious “Laptop Documents”. Using Fake Intelligence to Justify a Pre-emptive Nuclear War on Iran). Rozhodně stojí za pozornost článek prestižních novin The New York Times nazvaný Iran Trumpets Nuclear Ability at a Second Location, v jehož závěru se americký ministr obrany Leon Panetta, bývalý šéf CIA, vyjadřuje záporně k otázce, jestli se Írán pokouší vyvinout jadernou zbraň. S podobným tvrzením přichází i článek 'US, Israel agree Iran abandoned nuclear bomb'. Rusové tedy oprávněně tvrdí, že Západ nemá žádné důkazy o tom, že se Írán snaží vyrobit jadernou zbraň (No proof of nuclear bomb development by Iran – Patrushev).

Existuje značná pravděpodobnost, že útok na Írán otevře „Pandořinu skříňku“, která může rozpoutat takové peklo na zemi, o kterém se naprosté většině lidí nezdálo ani v tom nejhorším snu (War on Iran Would Mean World War III, The Dangers of Nuclear War and Threats Against Iran, The Next World War: The “Great Game” and the Threat of Nuclear War : Part III, War and the Financial Crisis. The Threat to Humanity of a Nuclear War against Iran). Írán není Jugoslávie. Írán není Irák. Írán není Libye. Írán se nenechá bombardovat bez patřičné odvety. Očekává se, že hned v prvních minutách bojů provede mohutný odvetný raketový úder na Izrael a na ty okolní státy (například Gruzie, Turecko – člen NATO, Saudská Arábie, …), které proti němu umožní vést zejména americký nebo izraelský útok tak, že pro tento útok poskytnou své základny nebo vzdušný prostor (UPDATE 2-Iran says will hit any country used to strike its soil a In case of attack on Iran, it will strike against Turkey). Zároveň se očekává, že Sýrie vojensky podpoří Írán, a to bezprostředně po jeho napadení.

S ohledem na rozlohu Íránu a na možnou rychlost útočících letadel a raket by Írán měl mít dostatek času na vystřelení až několika desítek tisíc raket na okolní strategické cíle. Je jasné, že hodně raket s přehledem zasáhne určené cíle, protože žádný systém protivzdušné obrany na světě nemá 100% účinnost a schopnost odrazit velký raketový útok. Zřejmě již v průběhu několika desítek minut od počátku útoku na Írán dojde k rozšíření bojů na podstatnou část Blízkého východu. Je možné, že v této oblasti již v prvních hodinách či dnech války dojde k použití jaderných, chemických a možná i biologických zbraní. Rozšíření konfliktu na další oblasti bude pravděpodobně již jenom otázka času. Předpokládáme, že Britové, Kanaďané a Francouzi se možná aktivně zapojí již do prvotního útoku. V praxi by tedy možná již od samotného počátku bojů mohlo být do války zapojeno hned pět členských států NATO, tj. USA, Turecko, Velká Británie, Kanada a Francie. Kdy případně dojde k zapojení dalších členských zemí, to ukáže čas. Jsme toho názoru, že se bude pravděpodobně jednat o dny až týdny.

Rozšiřování konfliktu mimo oblast Blízkého východu bude záviset hlavně na postoji Ruska a Číny. Jelikož je téměř jisté, že tyto státy neodsouhlasí žádnou rezoluci OSN, která by umožnila napadení Íránu nebo Sýrie, lze předpokládat, že ostře vystoupí proti napadení Íránu. Írán je pro ně příliš důležitý a nemohou si dovolit jej nechat padnout do rukou Severoatlantické aliance. Podrobnější informace jsou například v článku CONFRONTATION BETWEEN MILITARY BLOCS: The Eurasian “Triple Alliance.” The Strategic Importance of Iran for Russia and China. Dost nám napoví i názor Leonida Ivašova, ruského generála ve výslužbě. Generál Ivašov tvrdí, že útok na Írán nebo Sýrii by znamenal nepřímý útok proti Rusku a jeho strategickým zájmům – Video: Former General Says Russia Will Not Allow Israel-U.S. Attack On Iran and Syria. Postoj Číny zase dobře zastupuje prohlášení generálmajora Zhang Zhaozhonga, který působí jako profesor na čínské Univerzitě obrany. Jeho názor je, že Čína nebude váhat chránit Írán, i kdyby mělo dojít k třetí světové válce. Podrobnosti jsou v článku China must protect Iran even with WWIII.

Přes OSN neprojde žádná rezoluce schvalující útok na Írán nebo Sýrii, takže máme na výběr dvě možnosti. Buď dojde k napadení Íránu (může teoreticky dojít i k dřívějšímu napadení Sýrie s následným zapojením Íránu do války) bez mandátu OSN a bez podpory značné části světové veřejnosti, nebo se najde nějaká vhodná záminka, tzv. druhé 11. září (více je v článku Co nás čeká v roce 2011 a 2012), což by pro Spojené státy americké nemusel být až tak zásadní problém (How to Start a War: The American Use of War Pretext Incidents). Zastáváme názor, že někdy v červnu tohoto roku pravděpodobně dojde k odpálení „malé“ jaderné zbraně na nějaké lodi v nějakém americkém přístavu. Takový útok vyvolá velké emoce po celém světě a nebude snaha provádět nějaké zdlouhavé vyšetřování, protože lidé budou požadovat co nejrychlejší potrestání viníků. Předpokládáme, že z útoku bude během několika dnů až týdnů obviněna al-Káida s tvrzením, že byla napojena na Írán. V červenci očekáváme napadení Íránu a okamžité rozšíření útoků i proti Sýrii a Libanonu. Odhadujeme, že rozšíření války na téměř celý svět nastane v srpnu nebo v září. Z bezpečnostních důvodů ale lidem doporučujeme dokončit hlavní část příprav do konce června. Toto časové upřesnění je ale pouze náš odhad a v praxi se může lišit. Nadcházející události se mohou ještě trochu oddálit, ale pravděpodobně již ne zastavit. Na to je podle nás již příliš pozdě. Zábava končí, i když to tak navenek nevypadá. Z běžně dostupných informací totiž nelze snadno usuzovat na zmiňované problémy. Nyní zažíváme období ticha před bouří. O to horší pak budou následky, protože většina lidí nestihne ani zahájit nějaké přípravy, natož je dokončit.

Zcela jistě stojí za pozornost, že zatímco řada lidí z široké veřejnosti podporuje útok na Írán, mnozí analytici nad takovým počínáním jenom nechápavě kroutí hlavou. Pro názornost si uvedeme například vyjádření Meira Dagana, bývalého ředitele izraelské zpravodajské služby Mosad. Dagan varuje před katastrofálními následky spojenými s útokem na Írán jak pro Izrael a Írán, tak i pro mnohé další státy – Former Mossad chief: Pre-emptive attack on Iran would be stupid.

NATO a iluze bezpečnosti České republiky

Severoatlantická aliance pro mnohé z nás představuje pocit bezpečí. Často si myslíme, že NATO by nás v případě konfliktu ochránilo. Je to ale teoreticky a hlavně prakticky možné? Pokud by například NATO vyprovokovalo Rusko k útoku na Západ, potom by Rusové zřejmě logicky postupovali v několika útočných formacích. Jeden proud by šel přes Slovensko a Českou republiku. Tento postup by byl velice rychlý, neboť první vlna útoku by zřejmě byla vedena hlavně pomocí letadel. Samozřejmě nelze vyloučit, že by se proti některým strategickým cílům (radary, muniční sklady, letiště apod.) za určitých okolností nepoužily jaderné údery. Za letadly by rychle postupovaly tankové formace spolu s mobilními systémy protivzdušné obrany atd. a za nimi zásobování a posily.

Naši západní „spojenci“ by se snažili získat čas na vlastní obranu a zcela nepochybně by se pokusili všemi dostupnými prostředky zbrzdit rychlý postup blížících se armád. Pokud se na celou záležitost podíváme čistě logicky, potom by museli začít rychle útočit na postupující vojska v zemích tzv. nárazníkového pásma (Slovensko, Česká republika, Polsko, …). Proti předním postupujícím bojovým formacím by nebyl problém použít bomby s konvenční náloží, ale proti posilám v týlu a zásobovacím oddílům by to nebylo tak jednoduché. To by se jejich letadla musela dostat do týlu Rusů, což by zřejmě nebylo snadné. Pokud by se to pár letadlům přesto podařilo, tak pokud pomineme jejich životnost, potom by při použití konvenčních zbraní asi nenapáchala podstatné škody. Je velký rozdíl provádět bombardování tankových divizí, které nejsou chráněny letectvem a vynikajícími systémy protivzdušné obrany, a tankových divizí, které jsou pod ochranou prvotřídních systémů protivzdušné obrany a jedněch z nejlepších bojových letadel na světě. Proto by se proti týlu vedle konvenčních zbraní zřejmě brzy nasadily jaderné, chemické a biologické zbraně.

V televizi můžeme občas vidět přesné navádění raket na cíl. Již se ale nedodává, že toto platí pouze za předpokladu, když lze raketu navést na cíl pomocí radaru, infračerveného nebo laserového navádění apod. U některých typů střel s plochou dráhou letu a hlavic balistických raket může jejich vodorovná odchylka od požadovaného místa dopadu činit i několik set metrů a v některých případech i více. Pokud si spočítáme velikost přetlaku v čele tlakové vlny pro výbuch konvenční nálože například o hmotnosti jedné tuny, potom při odchylce rakety nebo bojové hlavice v řádu několika set metrů od požadovaného místa dopadu hned poznáme, že by se o nějakých škodách téměř ani nedalo mluvit. Proto se použití řady řízených střel (bez možnosti přímého navádění na cíl pomocí výše popsaných způsobů) a hlavic balistických raket proti pohybujícím se cílům jeví jako nevhodné, pokud bychom na ně umístili klasickou nálož. Lze tedy oprávněně předpokládat, že proti postupujícím vojskům a jejich týlu by v nemalé míře byly použity termonukleární zbraně a v omezenějším rozsahu chemické a biologické.

Ukázali jsme si, že to s pomocí našich „spojenců“ nemusí být pro Českou republiku nijak příjemné. Rozhodně si netroufáme odhadnout, jestli by větší ztráty na civilním obyvatelstvu České republiky způsobil při tomto konfliktu útok východních armád nebo našich „spojenců“ (zejména díky jaderné, chemické a možná i biologické „pomoci“ Spojených států amerických a Velké Británie). Můžeme dodat, že západně postupující vojska by zřejmě omezovala použití jaderných zbraní, aby neměla zbytečné problémy s případným částečným obcházením oblastí silně zamořených radioaktivním spadem. Rusové by rovněž na území České republiky pravděpodobně upustili od použití chemických a biologických zbraní, což se nedá říct o Západu. Náš stát by byl pouze jakýmsi jedním z několika spojovacích článků mezí Východem a Západem, a tudíž by nebyl hlavním cílem východního útoku. Nicméně by byl vhodným cílem západního útoku.

Stručně jsme si přiblížili alespoň některé události ve světě. Podobně bychom mohli mluvit o válce v Jugoslávii (1999), válce v Gruzii (2008), americké protiraketové obraně v Evropě, operaci Ajax, operaci Mongoose, Tonkinském incidentu a následném vstupu Spojených států amerických do války ve Vietnamu atd. K válce v Jugoslávii každému doporučujeme zhlédnout „nežádoucí“ dokumentární film nazvaný Uloupené Kosovo. Byly a stále jsou velké problémy s jeho vysíláním – viz například článek Český boj za Uloupené Kosovo. Tento film řekne více než kdejaký text…

Ukázali jsme si, že existuje velký rozdíl mezi oficiálními a neoficiálními informacemi. Neoficiální zdroje informací nejsou podrobeny cenzuře. Když se nad výše uvedenými informacemi alespoň na deset minut zamyslíme a pochopíme je, tím lépe pro nás. Můžeme si tak ušetřit mnohé problémy. Pokud tyto informace teď nepochopíme, pochopíme je zcela jistě později. Je vhodné poukázat na to, že samotné pochopení výše popsaných skutečností je pouze polovina úspěchu. Jestliže tyto informace nedokážeme prakticky využít, potom to jsou pro nás pouze „mrtvé“ informace.

Nehledejme složitosti tam, kde nejsou. Používejme častěji „selský“ rozum a dávejme si události do souvislostí. Sledování nepodstatných informací nás nikam neposune. Je to pouze plýtvání časem a energií. Je lepší jednou za tři dny věnovat pět minut času sledování a vyhodnocování podstatných informací, než každý den hodinu řešit „omáčku“. Nepodstatné informace nijak nepomohou ani nám a ani našim blízkým.